Ford Focus a cesta na Sardinii a zpět

Ford Focus Vignale 1,5 EcoBlue, který má drahá manželka pojmenovala Lili, vlastníme již přes rok a dovolená na Sardinii představovala první pořádný společný výlet. V tomto článku se pokusím shrnout dojmy z cesty a z vlastnictví obecně.

Proč jsme koupili zrovna Ford Focus?

Minulý červen jsme koupili Ford Focus 1,5 EcoBlue (čti diesel) s hydroměničovou osmistupňovou automatickou převodovkou z roku 2018 a 18 tisíci najetými kilometry. Jedná se o hatchback v nejvyšší dostupné výbavě Vignale, která je dle slov prodejce ve Fordu AMB Praha v Čechách velmi raritní, což můžu na základě ročního pozorování potvrdit. Byla to tak trochu láska na první pohled a od počátku nám dělá jen radost. Byli jsme s Lili sice už na výletě v Drážďanech a Varšavě, opravdová dovolená ji ale ještě čekala.

Ford Focus Vignale se od ostatních výbavových stupňů odlišuje poměrně výrazně. Má odlišný přední nárazník s chromovými doplňky, které jsou rovněž na přední masce. Z boku jsou vidět lesklé proužky u prahů a 18 palcová kola. Na zadní části mohli ve Fordu trochu ubrat, neodpustili si dva obří „výfuky“, ze kterých je jeden falešný úplně a druhý částečně. V interiéru je logo Vignale na vstupu u předních dveřích a na opěradlech kožených sedadel. Odlišuje se ještě pokrytím horní poloviny palubní desky a dveří kůží a náznakem dřeva na středové liště palubní desky a na dveřích. Imitace naštěstí není příliš výrazná, takže působí vkusně.

 

Focus je také vybaven nejen systémem pro zamezení vybočení z pruhu, který mnoho lidí považuje za otravný, ale také aktivním řízením. Jízda po dálnici je tak v kombinaci s adaptivním tempomatem velice příjemná a neunavuje. Automatika funguje velmi dobře a pokud jsou pruhy relativně dobře vidět, hezky se jich chytí a nekličkuje jak řidič náklaďáku se seriálem na palubovce. Naštěstí není tolik alergická na moje zásahy do řízení za účelem upravení pozice v pruhu, jen je hezky bez debat přijme za své. Třeba podobný systém od Škoda Auto mé intervence úplně v lásce neměl. Osobně systém nepoužívám proto, aby auto řídilo samo, spíš mi pomáhá s držením směru na dálnici či s plynulým vykrucováním dálničních oblouků. Je ale fajn vědět, že se můžu občas trochu protáhnout nebo pohladit manželku a zároveň se podrbat na levém stehně, aniž bych se seznámil se svodidly.

V rámci mého srovnávacího okruhu na měření spotřeby, který měří 117 kilometrů a po třetinách je rozdělen na město, okresky a dálnice, jsem dosáhl spotřeby 5,4 l/100 km. Ze zkušeností ale vím, že při tempomatových 135 km/h bohužel jde spotřeba i o čtyři desetiny nahoru. Osobně bych to přisuzoval nižšímu výkonu, který činí jen 88 kW. Při vyšších rychlostech je cítit, že se motor úplně nepoflakuje a je prostě rozežranější. Pro dálniční letce je k dispozici ještě silnější dvoulitrová varianta.

Příprava na cestu s Fordem a volba strategie

Plánování trasy bylo dosti jednoduché. Trajekt na Sardinii odplouval z Italského Livorna, tak jsem si na mapách zadal trasu Poděbrady Livorno. Nejrychlejší cesta vedla přes Plzeň, Německý Mnichov, Rakouský Innsbruck a na jih do Itálie. Vzhledem k nedávnému velkému nárůstu cen nafty jsem se rozhodl, že budu po dálnici jezdit pro běžné cesty raději kolem 115 km/h. Auto je při této rychlosti úplně v klidu, tichoučké a spotřeba se tak drží na příjemných cca 5,3 l/100 km. Po diskusi s manželkou na téma uspořené peníze vs uspořený čas jsme ale zvolili druhou variantu.

Stejně jsem ale našel možnost případného ušetření ve výběru míst, kde budeme tankovat. Čechy mi na trase na Sardinii vycházely nejlevněji, tak jsem si dopředu vybral bezobsluhovou Benzinu v Poděbradech, kde si drží ceny jen lehce nad úrovní TankONO a kde běžně tankuji, a čerpačku před hranicemi v Rozvadově. Německo jsem plánoval přejet a další tankování mělo proběhnout v Rakousku před hranicemi s Itálií. S poslední palivovou zastávku jsem počítal až v Livornu, jelikož jsem ideálně nechtěl brát na Sardinii. Nic jiného jsem víceméně neřešil a nechal jsem tomu volný průběh.

Ještě jsem shodou okolností na Ford Focus MK4 fóru viděl poznámku jednoho člena o Eco režimu na dálnici, který prý pomáhá spotřebě. Režimy jsem již v minulosti zkoušel, Eco hodně otupí reakci na plyn a automatická převodovka se snaží držet otáčky mimo pole působnosti turbodmychadla, takže často motor podtáčí. Ve Sportu zase převodovka drží motor nad 1800 otáček, kde turbo již plní svou funkci. Normal je takový rozumný kompromis, na kterém jsem se ustálil. Moc jsem tedy z charakteru Eco módu nevěřil, že by mohl mít nějaký efekt na spotřebu na dálnici, jelikož jezdím na adaptivní tempomat. Přesto jsem si řekl, že tomu dám šanci.

Při pohledu na mně a bok řidičovy sedačky viditelnou ze zadního okna by si mohl leckdo myslet, že se Hightower z Policejní akademie přestěhoval do Čech. Vzhledem k mé dvoumetrové výšce mám sedačku u země a hodně vzadu, ale jelikož jsme jeli ve dvou, s místem v autě nebyl problém. S sebou jsme měli dva malé a jeden velký kufr, které jsme dali do zavazadlového prostoru, proutěný piknikový koš a pár tašek jsme dali za přední a na zadní sedačky.

Vyrážíme

V šest ráno jsme vyrazili naším Fordem vstříc první zastávce v Poděbradech. Jelikož chci autu dopřát, před tankováním do nádrže přilívám aditivum. Ford ve svých modelech používá bezvíčkový systém Easyfuel se zavírací klapkou nádrže, je tedy nutné pro jeho nalití použít trychtýřek. Ten ale pochopitelně musím vozit v autě s sebou a aditivum dokáže neskutečně zasmradit celý interiér, pokud člověk není opatrný a nemá kapesníčky na očištění. Toto je pro mě osobně jeden z mnoha důvodů, proč miluji elektromobily. Cena nafty byla 46,90 Kč za litr.

Po ne zcela voňavé zastávce jsem si přes Android Auto připojil k autu telefon a zadal směr Rozvadov. Auto jsem na dálnici měl v již zmíněném Eco režimu, ve 135 km/h motor točí příjemných 2100 otáček. Oproti režimu Normal je cítit, že je zrychlení tempomatem ze 110 km/h na limit pozvolnější, ale nijak mi to díky mé klidné povaze nevadí a alespoň to je pro manželku příjemnější. V Rozvadově jsme natankovali za 45,80 Kč za litr, překročili jsme hranice a napojili se opět na dálnici.

Cestovní pohoda

Cestování automobilem Ford Focus Německem je opravdové pohlazení na řidičovu duši. Dálnice jsou na úrovni, o které se uživatelům D1 ani nesnilo, řidiči jsou slušní, nemají nastavenou vzdálenost adaptivního tempomatu na centimetr za mým nárazníkem a za tu krásu ani nemusíme platit. Jako bonus si ještě můžeme zkusit jet „co to dá“, což je pokušení, kterému jako správný turista neodolám. Radimovi Passerovi s jeho Chironem jsem se sice nepřiblížil, překvapila mě ale lehkost, s jakou jsem se přiblížil ke 175 km/h a ani jsem přitom neměl pocit, že by se Ford Focus nějak bránil. Manželčina smrt v očích a mé ekonomické já mě ale brzy přinutily vrátit se zpět na původní cestovní rychlost.

I když jsme jeli ve všední den dopoledne, nebyla doprava ani okolo Mnichova nijak dramatická, a tak jsme pokračovali směr Rakousko. Tam už místní řidičské návyky nebyly tak příjemné jako u severních sousedů, stále to ale bylo na pohodu. Ke zvýšené nervozitě ostatních mohou přispívat dálniční úseky s omezenou rychlostí na 100 km/h s dodatkem IG-L, které omezují rychlost kvůli snížení množství produkovaných emisí. V Čechách jsem si navykl jezdit tachometrových 115 km/h, takže mě to ani nijak extra nedrásalo. Před opuštěním Rakouska jsem opět sjel z dálnice, abych mohl dotankovat naftu před Itálií, kde vycházelo palivo nejvíce draho. Tedy to jsem si alespoň myslel při procházení průměrných cen nafty v Evropě. Místní cena byla 2,089 Euro za litr. Odbočka navíc posloužila jako příjemná změna prostředí, jeli jsme malebným údolím Brennerského průsmyku.

Vítejte v Italském pekle, ale náš Ford Focus ho zvládl.

Cesta do tohoto momentu byla příjemná a relativně bez potíží, jak jsme ale nedlouho poté zjistili, bylo to jako ticho před bouří. V Itálii jsem již řídil vícekrát, můj mozek ale asi záměrně vytěsňuje nepříjemné vzpomínky, aby myšlenka dovolené byla vždy příjemná. Na nepoužívání blinkrů už tolik alergický nejsem, i když třeba na křižovatkách by se to kvůli plynulosti provozu docela hodilo, v Itálii je snad ale opravdu prodávají k autům za příplatek, který si téměř nikdo nekoupil. Kolikrát jsem si také říkal, proč se vůbec místní silničáři namáhali s malováním pruhů, když si stejně většina místních jezdí, jak se jim zrovna zachce. Čára přeci není zeď a můžeme jen tak jet pár stovek metrů s ní uprostřed auta.
Jízda po Italských silnicích má ale jedno výrazné pozitivum, naučíte se ocenit práci českých silničářů. Na jedné straně jim nedělá problém každých několik desítek minut jízdy uzavřít půlku dálnice v úseku několika kilometrů, kde není ani noha, na straně druhé je nutné dávat neustálý pozor na cestu kvůli obřím dírám v silnici, kterým jsem dal pracovní název „past na slony“. Některé mostní desky u dilatačních spár mohou mít vzájemný výškový rozdíl několik centimetrů, po přejetí kterých se obáváte, jestli vám nepraskly disky. Ford Focus Vignale vyjel z továrny na „osmnáctkách“ s originálními pneumatikami Michelin Pilot Sport 4S 235/40 R18, takže sami moc nerovností nevyfiltrují. Jako taková kyselá třešeň na zkaženém dortu jsou dálniční mýtné brány, díky kterým je cestování přes Itálii zdaleka nejdražší. Za luxus se zkrátka platí.

Ford Focus nás ale dovezl v jednom kuse až do Livorna, kde jsme měli zamluvený hotel. Z Focusu se během cesty Evropou stal masový hrob zástupců hmyzí říše, což bych normálně chtěl urychleně napravit, neboť miluji kombinaci čisté bílé karoserie s chromovanými doplňky Vignale, ale v Itálii jsem nikde neviděl automyčku a stejně jsem byl již hodně unavený.
Ráno jsem dotankoval na místní čerpací stanici, abychom měli dostatek pro výletování po ostrově. Litr zde stál 2,024 Euro za litr, takže by to vyšlo levněji než v Rakousku, ale co se dá dělat. S dálničním přeletem jsme měli spotřebu 5,4 l/100 km, což mě velice příjemně překvapilo. Jak jsem již dříve zmínil, podobnou spotřebu mám s dálniční rychlostí 115 km/h. Pro tuto hodnotu existují dvě vysvětlení: Jeli jsme spíše z kopce, což je pravda, především při sjezdu z Italských hranic do vnitrozemí jsme dlouhé kilometry jeli téměř za nulu, či Eco režim opravdu funguje. To druhé se ještě časem ukáže.

Pokračování s Fordem Focus příště..

Tady vyprávění prozatím končí, v druhé části si popíšeme cestování po Sardínii a cestu zpět přes Alpské vrcholky.