Ford Focus a cesta na Sardínii a zpět, část druhá

Ford Focus Vignale 1,5 EcoBlue, který má drahá manželka pojmenovala Lili, vlastníme již přes rok a dovolená na Sardínii představovala první pořádný společný výlet. V druhé části se podíváme na cestování po ostrově a návrat do Čech.

Ostrovní idylka?

Na výjezdu z trajektu si pro mě přichystal Ford Focus zajímavé překvapení. Běžně 99 procent času nefunguje Start stop systém, protože auto dle palubního počítače zásobuje energií palubní spotřebiče. Čekal bych, že po dlouhém dálničním přejezdu by mohla mít baterie dostatečné napětí, aby dokázala napájet auto s vypnutým motorem, ale nestalo se. Ne že by mi to vadilo, okamžité „chcípnutí“ po dálničním sprintu při příjezdu na odpočívadlo je asi to nejhorší, co bych mohl autu udělat. A co se nestalo? Když Ford vyjel na Sardinskou pevninu v Golfo Arranci, Start stop u první křižovatky vypnul motor. Nemám ponětí, co se stalo během osmihodinového odpočinku na lodi. Jsou věci mezi nebem a zemí, nebo spíše mezi řídící jednotkou a baterií, které nechápu.

První zastávka na ostrově byl severozápadní cíp ostrova, kam ze západního pobřeží vede menší pseudodálnice. To, co platilo o Italských dálnicích, tj. chaos a příšerná kvalita povrchu, zde bylo povýšeno na novou úroveň. Na některých vedlejších komunikacích jsme museli jet krokem, protože někdo zdánlivě rozbombardoval celou šíři silnice a nepovažoval za nutné s tím něco dělat. O to komičtější jsou občasné značky o nerovnostech na silnici, které mnohdy představovaly lehké zvlnění povrchu, ale již zmíněné pasti na slony nikoho netrápí. Navíc mám dojem, že si lokální silnice vybrali na autu daň v podobě uvolnění něčeho plastového v řidičových dveřích, neboť při určité frekvenci vibrací se odtud začne něco ozývat. Ford Focus trpěl a já s ním.

Radosti i strasti s automatickou převodovkou

Na příjezdové cestě k druhému ubytování jsem si všiml jedné zajímavosti, která mě na autě malinko zamrzela. Hotel byl na kopci, ke kterému se vlnila panelová cestička z údolí. Byla velmi prudká a úzká, takže po ní jel Ford pomalu. Když jsme jeli poprvé zpět dolů, chtěl jsem podvolantovým „pádlem“ nechat zařazený nízký stupeň, aby mi Focus pomáhal udržovat nízkou rychlost. Elektronika ale nepovolí při sjezdu držet nižší než třetí převodový stupeň. Než se motor dostane do otáček hodných trojce, nechá motor na volnoběhu a zpomalovat tak musí pouze brzdy. To bylo asi poprvé, kdy se mi ve Focusu zastesklo po manuální převodovce, která by mi i v prudkých kopcích pomáhala udržovat nízkou rychlost.

Při celodenním zaparkování auta na slunci přijde vhod možnost vzdáleného nastartování auta pomocí mobilní aplikace Ford pass, které je možné s modely s automatickou převodovkou. Focus v takovém případě pustí klimatizaci v nastavení, v jakém byl vůz naposledy zamčen. Jelikož jsem měl často během Sardinských veder nastavenou vysokou rychlost ventilátoru i během jízdy, interiér se relativně rychle zchladil na přijatelnou mez, na které jsem se okamžitě nepřipekl ke kožené sedačce.
Cestou na trajekt do Golfo Arranci z nějakého důvodu vypadlo Android Auto a nechtěl se opět načíst. Manželka problém hbitě vyřešila položením telefonu na středový displej a omotání gumičkou do vlasů. Silně jsem ale doufal, že po opětovném vylodění systém opět naběhne. Na ostrově jsme celkem
ujeli 634 kilometrů s průměrnou spotřebou 5,6 l/100 km. Za zdánlivě vyšší apetit mohou již zmíněné výjezdy k druhému hotelu, který jsme absolvovali několikrát denně, jinak by byla tak o dvě až tři desetinky nižší.

Pevninský masakr pokračuje

Cestu zpět jsme se rozhodli rozdělit na dvě části. Po odpoledním vylodění v Italském Livornu jsme natankovali za 2,021 Euro/litr a vyrazili směr Boloňa, kde jsme plánovali přespat. Naštěstí se Ford s mobilem opět spárovali. Úsek mezi Livornem a Florencií byl z hlediska kvality povrchu s přehledem nejhorší. Nebyl sice vedený jako dálnice, neplatilo se tam tedy mýto, nechci se ale domýšlet, jak moc zkrátil životnost podvozkových dílů. Některým Italům ani to ale nebrání lítat díra nedíra. Trochu nám to vynahradil druhý úsek z Florencie do Boloně, který byl mnohem kvalitnější a linul se malebnou krajinou a místními kopci.

Přes hory i přes doly

Na poslední den cesty jsem si chtěl připravit něco, co by nám návrat trochu zpestřilo. Těsně před hranicemi s Rakouskem jsme sjeli z dálnice s cílem v průsmyku u obce Nassfeld. Chtěl jsem se podívat do nějakého Alpského průsmyku kvůli řidičsky hezké silnici s výhledy do krajiny. Původně jsem si vzpomněl na známé Stelvio, chtěl jsem se ale vyhnout hordám cyklistů a velkých SUV na uzoučkých horských silničkách. Jak se vzápětí ukázalo, bylo to skvělé rozhodnutí. Cestou nahoru jsme potkali pouze tři auta, z toho dvě česká (svět je malý).

 

Tady jsem poprvé použil sportovní režim, abych držel motor ve vyšších otáčkách. Byl to totiž docela kopec a nechtěl jsem motor zbytečně dusit. Ford Focus se mi sice odvděčil „libozvučným“ dieselovým zvukem, měl ale okamžité odezvy na plyn. Původně jsem chtěl přepnout převodovku do manuálního režimu, ale jelikož jsem se musel cestou nahoru věnovat přesvědčování manželky, že se opravdu nezřítíme ze srázu dolů a že to Lili opravdu dokáže vyjet, nechal jsem raději řazení na autu. U hraničního přechodu je krásné Alpské jezero Lago di Pramollo, které je navíc ohraničené vysokými horskými štíty. Ford se nám tímto výstupem odvděčil nárůstem spotřeby, rozhodně to ale za to příjemné rozptýlení stálo.
Při sestupu na Rakouské straně se opět projevila zvláštnost při brzdění motorem. U manuálního nafťáku jsem si zvykl, že s nižšími rychlostními stupni rostla brzdná síla motoru. Focusův hydroměnič na trojku ale příliš nebrzdí a až na čtyřku se začíná brzdný efekt nějak výrazněji projevovat. Naštěstí i vytočenější čtyřka drží auto kolem 40 – 50 km/h. Při podřazování ještě Focus trochu cukne dopředu, tudíž kvůli zmírnění manželčiného zděšení je nutné v Alpských kopcích při změně rychlosti trochu přidržet brzdu, aby jelo plynule. Během sestupu jsem si říkal, jak fajn by bylo mít na takovém místě nějaké elektro.

Cílová rovinka

Po sjezdu z Rakouských hor nás už čekalo dálniční doplutí IG-L úseky k Českým hranicím, táhlo nás to po dálnicích kolem Salcburku a Lince. Normálně je jízda po dálnici celkem nuda, ale když ji lemují krásné zelené kopce, je to vlastně docela fajn. Díky snížené rychlosti by se tak mohl i pan doktor kochat, aniž by skončil v první zatáčce. Bez dotankování bychom do Čech bohužel nedojeli a jelikož se nám kvůli pár litrům nechtělo sjíždět z dálnice pro lepší cenu, dotankovali jsme na dojetí na hranice tam. Cena za litr tam byla těžkých 2,399 Euro.
Hned za hranicemi jsme zastavili na Tank ONO, kde jsme dobrali plnou nádrž s litrovou cenou 45,90 Kč. Když jsme čekali ve frontě na stojan, nemohl jsem si nevzpomenout na poznámky odpůrců elektromobilů, že je natankováno za pět minut i s placením. S čekáním, litím aditiva, tankováním, mytím oken, koupením občerstvení a placením jsme se tam mohli zdržet minimálně pětadvacet minut, ale ne že bych to měřil.
Mezitím se setmělo a poslední úsek přes České Budějovice, Benešov a Prahu jsme již jeli za tmy. V úsecích mimo dálnice vždy ocením adaptivní LED světla, kterými je náš Ford Focus vybaven. Baví mě sledovat automatické odstiňování vozidel před autem a především je s nimi jízda v noci mnohem příjemnější. Nakonec jsme dorazili úspěšně zpět do Poděbrad, vyfotili si data o jízdě a šli si lehnout.

Celkové shrnutí

Za poslední úsek domů jsme celkem najeli 1 175 km, během kterého jsem dosáhnul spotřeby 5,5 l/100 km. Nebýt horského výletu, možná by byla o desetinku nižší. Za celou dovolenou to tedy dělá 3 016 km, nebo chcete-li po česku cca 735 609 Fábií, s celkovou spotřebou 5,5 l/100 km. Co z toho můžu vyvodit? Kdybychom jeli jen do Livorna a zpátky, tedy většinově po dálnici, spotřeba by byla pravděpodobně 5,4 l/100 km. Eco režim na dálnici tedy asi opravdu funguje.

Kromě zmíněného výpadku Android Auto byl Focus skvělý. Systémy pro automatizaci jízdy po dálnici cestování velmi zpříjemňují, motor i obtékající vzduch jsou dostatečně odhlučněné a co se neodfiltrovalo, zamaskoval audiosystém Bang & Olufsen. Po přejetí kontinentu byla Lili neuvěřitelně špinavá uvnitř i venku, což bych normálně nedopustil, ale na celé Sardínii jsem neviděl jedinou automyčku. Běžně bych se ke kartáčovému mytí nesnížil, ale nikde nic, nada. Po tak náročné práci jsem jí tedy věnoval další odpoledne, aby si také užila trochu toho hýčkání.
Doporučil bych vám tedy Ford Focus? Jelikož jej vlastním a před ním jsem řídil Ford Mondeo, možná to nebude úplně objektivní, ale rozhodně! Má skvělé jízdní vlastnosti, interiér je vkusně navržen a ani v nižších výbavových stupních v něm není moře zaslepených tlačítek. Navíc na českých silnicích není tak častý jako například Octavia či Golf, takže se tolik neokouká. Vzhledem k plánovanému ukončení výroby Focusu v roce 2025 jich moc už ani nebude. Ve Vignale jich je ještě méně a vážně mu to sekne.