Ford Focus kombi ST-Line 114 kW: Všestranný společník se sportovními tendencemi

Na sklonku svého života se Ford Focus dočkal faceliftu. Něco mu přibylo, něco ubylo, něco je zase jinak. V čem se liší od původní verze? To si názorně ukážeme na kombíku s benzínovým tříválcem, kterému přibyl mild hybridní systém.

Modrý fešák Ford Focus

Nejdříve je potřeba trochu kontextu. Vlastním Ford Focus Vignale čtvrté generace a tento test mi dává skvělou příležitost porovnat, co se jeho omlazení přineslo. Vizuálně se zásadně změnil především předek, kam se umístila přední přepracovaná maska a agresivnější světla. Ty jsou teď mnohem užší, již v základu jsou kompletně LEDková a celkově dávají Focusu naštvanější vzhled. Skvěle doplňují kompletně černou masku chladiče, což je specifikum sportovního designového provedení ST-Line. Změn se také dočkaly strany předního nárazníku. Původně se konvenční varianty od ST-Line, Vignale a Active poměrně výrazně lišily, teď jsou změny napříč celou řadou spíše v detailech než v celém vzhledu. Při změně bylo také přesunuto logo Ford z kapoty doprostřed grilu.

Na zbytku auta byste už změny hledali poměrně těžko. Kromě lehce pozměněných zadních světel už mnoho odlišného není, za zmínku možná stojí tmavší zadní světla. Jak tedy teď Ford Focus vypadá? Facelift mu jednoznačně prospěl. Já sice těžko budu stoprocentně subjektivní, ale během týdne jsem se do jeho modrých ST-Line křivek naprosto zamiloval. Jedinou výtku bychj směřoval k zadnímu nárazníku, kde jasně chybí druhý pár koncovek výfuku, pro který byl jako stvořen.

13,2′ obrazovka jasně vévodí celému kokpitu

V interiéru je největší odlišnost od původního návrhu jasně patrná. Na dnešní poměry malý středový displej vystřídala 13,2′ obrazovka, jasně vévodící celému kokpitu. Do ní se přestěhovalo veškeré ovládání klimatizace, jen tlačítko na max defrost zůstalo zachováno. Má velmi pěknou grafiku a zobrazení snese srovnání s lepšími telefony. Svižnost už není úplně dokonalá, v žádném případě ale není obtěžující a je rozhodně rychlejší než předchozí „displejík“.  Nově nabízí bezdrátové Android Auto, jehož výstup je do systému pěkně zakomponován. Ať se zobrazuje cokoli, je možné si v pravé části nechat malý widget pro ovládání telefonu, navigace apod.

Co vás ale bude zajímat asi nejvíce, je ovládání klimatizace. V tomto ohledu musím Ford pochválit, při návrhu používali tu věc uprostřed ramen. Za všech okolností je na spodní liště vždy uchyceno ovládání vyhřívání sedaček s volantem, teplota obou zón, automatický režim a vyhřívání čelního i zadního okna. Jen pro manuální usměrnění vzduchu v kabině a regulaci rychlosti ventilátoru se musí kliknutím do malého podmenu.  Já osobně nejsem odpůrcem implementace klima funkcí do displeje, POKUD to je udělané chytře. Ford ukazuje, že to chytře jde, přesně takhle to má vypadat. U mého auta se stejně většinou dívám na tlačítka, které chci zmáčknout, a jelikož jsou úplně dole, osobně bych považoval nové řešení možná i za lepší.

Původně měla klimatizace ve spodku středové části vlastní sekci se všemi potřebnými tlačítky, jelikož ale nejsou s novým řešením potřeba, museli se interiéroví návrháři poprat s uvolněným místem. Teď tam tedy lze nalézt pár tlačítek včetně startovacího a otočný volič hlasitosti. Nevím, jestli je to mou znalostí původního řešení, ale je prostě vidět, že nové řešení nebylo to originální a působí to tam trochu jako pěst na oko. Mimochodem tlačítko pro nastartování bylo původně zastrčené vlevo od středového výdechu klimatizace, což někomu nemuselo vyhovovat (ne tedy mně). Dále jsou ve středu nově uspořádané držáky na nápoje, teď jsou tvořené posouvatelnými příčkami, což mi nepřijde jako šťastné rozhodnutí.

Volant se nijak nezměnil, stále je osetý fyzickými tlačítka pro audio a autonomní řízení. Jak se říká, proč to měnit, když to funguje. V ST-Line je věnec o něco tlustší a obšitý červenou nití, což má pravděpodobně evokovat sportovnost. Displej před řidičem je taktéž stejný, ukazuje potřebné informace, jeho konfigurovatelnost je ovšem spíše nízká. Zobrazení se mění podle zvoleného módu, ale nic extra zase nečekejte. Vtipný detail je zobrazování stavu adaptivního tempomatu. Pokud před sebou Focus zaregistruje auto, na displeji zobrazí záď Mondea, ale ve sportovním režimu se ukáže Mustang.

Červená znamená sportovní

Když se ještě zaměřím na konkrétní ST-Line doplňky ve voze Ford Focus, tak červenou niť najdeme na zmíněném volantu, látkových sedačkách, koberečcích a manžetě řadící páky, která má skvělou kovou hlavici. Ta padne perfektně do ruky a její kovový finiš je na dotyk velmi příjemný. Samozřejmě s kovem se spojuje vymrznutí v zimě a rozpálení v létě, ale v březnovém testovacím týdnu jsem jakékoli extrémy nezaznamenal. Sportovní vzhled ještě doplňuje karbonový dekor přes spolujezdcem a na předních dveřích, který se někdy nepříjemně leskne.

Ještě bych si dovolil pár slov k všeobecnému pocitu z interiéru. Jeden z důvodů, proč mám Fordy tak rád, je jejich zaměření na příjemné užívání. Někdo se snaží udělat příjemnou kabinu měkčenými materiály, kde na ně vidíte, ale zapomínají na kontaktní plochy, se kterými přijdete do osobního styku při každé jízdě. Jako jeden příklad z mnoha je polstrovaný, kůží potažený polštářek v místě, kde se řidičovo pravé koleno dotýká středové konzole, či zpracování dveří. Madlo je sice z tvrdého plastu, ale nepůsobí jako hračka z Happy mealu, je příjemné na dotyk (samozřejmě v jeho cenové kategorii). To doplňují tlačítka pro ovládání oken s malými stříbrnými proužky na kontaktních koncích, které jsou z lepšího plastu než samotné tlačítko. Je to o malých drobnostech a ty Ford prostě umí.

Malé drobnosti Ford prostě umí

S atmosférou na palubě souvisí také prostor uvnitř. Jak jsem zjistil při návštěvě lékařky, nemám 2 metry, ale 197 centimetrů. Jak se dokážu uvelebit za volantem? Když pominu lehce zaclánějící středové zpětné zrcátko, tak si nemám na co stěžovat. Sedačky mě příjemně obejmou a nijak netlačí, navíc je možné je položit nízko k podlaze. Za mnou už ale moc místa nezbyde a ani prostor na hlavu není úplně královský, pro lidi konfekčních velikostí to ale bude tak akorát. Prostředek je možné sklopit a vytvořit si loketní opěrku s držáky na nápoje a i průvlak do kufru zde najdeme. Příplatkové automatické páté dveře odhalí zavazadlový prostor o velikosti 575 litrů s královským přístupem, takže i almaru přestěhujete. Pod podlahu navíc můžete schovat nějaké drobnosti, které tak nebudou poletovat po podlaze kufru.

Pro řidiče

Při pohledu na sportovní styling by nebylo úplně mimo očekávat svižnější jízdu. Pod kapotou testovaného kousku se schovával přeplňovaný litrový benzínový tříválec, kterému ještě dopomáhá mild hybridní systém se startér-generátorem a malinkou 48 V baterií. Ten nijak významně nemění způsob používání, pouze při puštění plynu zpomaluje, jako kdybyste podřadili o stupeň níž, a naopak dopomáhá tříválci při požadavku na vysoký výkon nebo vykrývání turboděr. Nečekejte ale nic extra. Celý systém dává výkon 114 kW (150 koní) a točivý moment 190 N.m, což zní jako příslib solidní dynamiky. Hot hatch (teda kombi) to rozhodně není, když ale podřadíte a hodíte cihlu na plyn, vystřelí velmi obstojně.

To ale není to, co mi na něm imponuje. Velmi jsem si oblíbil jeho rozdvojenou osobnost. Když se jede na pohodu, je krásně tichý, nevibruje do volantu. Při jízdě ustálenou rychlostí o něm téměř nevíte. No a když mu dáte napít, vyluzuje ze sebe úžasný chraplák. Říkejte mi blázen, já v něm prostě slyšel šestiválec, stejně jako mají pětiválce v sobě náznaky desetihrnků. Jeho zvuk se mi líbil natolik, že jsem při výjezdech z obcí schválně tlačil na pilu, jen abych ho mohl slyšet. Jen připomínám, stále se bavíme o „obyčejném“ kombíku.

No a co by to bylo za Ford, aby skvělému motoru nesekundoval povedený podvozek. Rychlé změny směru mu nijak nevadí a společně s motorem vás úplně pobízejí, abyste přidali. Verze ST-line má oproti konvenčním výbavám sportovní podvozek a testovaný model měl ještě příplatková 18′ kola, takže zatáčení je jedna radost. Každá mince má ale dvě strany, takže na kočičích hlavách, tankodromech (čti silnicích 50. třídy) nebo kolejích budete řádně protřepáni a zamícháni.

Jakmile se pořádně nadechne, má sil na rozdávání

Třetí do party je manuální převodovka s fajnovou kovovou hlavicí. Práci s ní zpříjemňuje její konvenční tvar, díky které s jistotou zapadne tam, kam ji nasměrujete. Dráhy mezi stupni jsou dlouhé tak akorát a jsou jasně vymezené, všechny části auta spolu zkrátka fungují krásně harmonicky. Zpřevodování je také uživatelsky příjemné, ve městě i na okreskách je možné držet otáčky pod dvěma tisíci, kde si motor potichu ševelí. Když na něj v ten moment šlápnete, nejdříve vás lehce popostrčí malý elektromotor mild hybridního systému a pokusí se zamaskovat ne úplně hvězdný výkon bez roztočeného turba. Jakmile se ale pořádně nadechne, má sil relativně na rozdávání. Navíc vždy si můžete sami podřadit a pak vystřelí hned. V dálničních rychlostech už úplný atlet není, ale stačí to. Navíc ani v takto vysokém tempu není motor skoro slyšet, vítr jej s přehledem přehluší.

Je „mild“ i spotřeba?

No úplně není. Po městě se na standardním měřícím okruhu zastavila na 5,9 l/100 km a před spadla jen o desetinu níž. Po celém okruhu se zastavila až na 6,5 l/100 km. To je celkem hodně v kontextu velikosti a tvaru auta. Ani celková spotřeba po celém týdnu nebyla o moc lepší, skončila na 6,4 l/100 km. Musím se ale přiznat, že jsem se úplně nežinýroval ostře akcelerovat, protože zvuk. Takže si za to může Focus vlastně sám a já jsem v tom úplně nevinně. Jako vždy odkaz na tabulku se spotřebami všech testovaných aut najdete zde.

Kupujte, než ho smažou

Ford Focus je na sklonku své kariéry, ale stále ve formě. Zosobňuje všechno, co jsem si na Fordech zamiloval. Nabízí vše, co se od auta tohoto ražení očekává, a přidává lákavou kombinaci uživatelské přívětivosti a zážitku z řízení. Kdyby jen ta spotřeba byla trochu nižší.

3 věci, které mi rozhodně chybět nebudou

1. Ikonka vyhřívaných sedaček se mi schovávala za věnec volantu.
2. Design zadního nárazníku s chybějící levou koncovkou výfuku.
3. Vzhled panelu, kde bylo původně ovládání klimatizace.

 

3 věci, které mi už teď chybí

1. Schopnost motoru být potichu i se šestiválcově rozkřičet.
2. Vzdálenost, do které vidí adaptivní tempomat.
3. Kombinace modré barvy a černých sportovních doplňků.