Test: Kia Sportage 1,6 T-GDi 110 kW: Parťák se šmrncem

Kategorie SUV je jednoznačně na vzestupu a Kia Sportage tvoří stabilní pilíř korejské automobilky. Na test jsme dostali populární kombinaci benzínového motoru, manuální převodovky a průměrné výbavy. Jaké toto kombo je? Dokáže být i s tímto pohonem Sportage úsporná?

Odvážným štěstí přeje

Pohled na vozy Kia ještě před pár lety vzbuzoval emoce asi jako lavička na autobusovém nádraží, to už ale pár let neplatí. Korejská auta se v poslední době pouštějí do stále divočejších designových kreací a asi nikdo je nemůže nazvat jako nudná. Třeba takový Ceed ještě působí relativně konvenčně, ovšem Sportage je zvenku vše jen ne obyčejná. Kombinace černé masky s chromovým pruhem a modré barvy karoserie auto vizuálně rozšiřuje a tento vjem je jen zvýrazněn uskupením světel až na samotných okrajích. LEDkový pásek denního svícení připomíná škrábanec od meče a všechny ostatní světla jsou nastrkaná úplně do boků. Strany jsou vcelku jednoduché, jen na konkrétním testovaném autě zaujmou pneumatiky s tlustým profilem.

Vzadu se upět někdo rozmáchnul s pomyslnou čepelí. Obrysová světla také mají ostrou LEDkovou grafiku a podobný tvar mají i stříbrné lišty okolo mlhovek, navazující na linku po celé straně auta. Futuristický design trochu nabourávají halogenové žárovky blinkrů, ale což, alespoň si je můžete sami vyměnit. Jelikož se jedná o SUV, designéři chtěli rádoby drsnou image podpořit oplastováním. Nejvýraznější je právě vzadu, kde je vytažené až na víko kufru. Při pohledu na nenalakované plasty si vzpomenu na Fabii Junior, ale asi jsem jeden z mála. Vyloženě se mi ale nelíbí, že při zavírání manuálního kufru je nejjednodušší jej chytit právě za to plastové obložení. Působilo na mě hodně levně, ale je to o vkusu. Jinak mi design za celý týden docela přirostl k srdci. Jsem rád za každé auto, které je nějak zajímavé a není jen nudná krabice, těžko rozlišitelná od ostatních.

Příjemný interiér se šmrncem

Do interiéru se divoké linie nepřenesly, tam vládne elegance. Oblé linky doplňují hezky zvolené materiálové kombinace, jako celek působí velmi příjemně. Přes celou přední část se táhne světlý designový panel, snažící se imitovat pravděpodobně světlé dřevo. S ním si jej rozhodně nespletete, vůbec ale nepůsobí lacině a nemístně. Od odporných imitací z počátku milénia jsme došli hodně daleko. Musím také Kiu pochválit, neudělali celý vnitřek z lesklého piano plastu. Najdete jej pouze na několika málo místech, kde si nehraje na magnet na upatlané otisky a škrábance.

Ovládací prvky na dveřích a volantu jsou stejné jako u ostatních vozů značky Kia, takže vás čeká standardní uspořádání a nic překvapivého. Snad jen tlačítko s hvězdičkou, které kromě ramena volantu najdeme i uprostřed. Tato funkce se mi velmi líbí, je možné si k nim přiřadit jednu z několika předdefinovaných funkcí, takže si můžete práci s autem trochu přizpůsobit svým potřebám.

Celému předku ale jasně dominují dva propojené displeje, uložené v jednom zakřiveném panelu. Na tomto řešení se mi moc líbí jejich zakomponování do interiéru. Obrazovky nijak nevyčnívají, pro svůj účel jsou tak akorát velké a se zbytkem interiéru jsou v designové harmonii. Velmi tomuto pocitu napomáhají vertikální výdechy ventilace, které svým tvarem pomáhají displeje navázat na palubní desku. Vzhled je jedna věc, to podstatnější ovšem je, co umí. Řidičova polovina se bohužel moc nepředvede. Konfigurovatelnosti je pomálu, jako by vzali analogové budíky a přetvořili je do virtuální podoby. S centrálním displejem je situace mnohem lepší. Uživatelské prostředí se drží v příjemných odstínech fialové a celkové zobrazovací schopnosti jsou na velmi solidní úrovni. Odezva je také poměrně dobrá, jen se mi občas stalo, že nezaregistrovala dotyk. Jako každá Kia má v sobě relaxační zvuky přírody, fajn na uvolnění na cestě z práce. Trochu mě zarazila archaicky vyhlížející vestavěná navigace, tvořící silný kontrast k modernímu infotainmentu. Kia zřejmě počítá (a asi správně), že pro cestování stejně budou všichni používat, sic drátové, Android auto. To se krásně roztáhne po celé obrazovce, aplikace není nijak nešikovně ořezaná.

S displeji jsme ale ještě neskončili. Poslední se ještě nachází pod středovými výdechy klimatizace a ukrývá v sobě ovládání médií a teplotního komfortu. V levé části jsou vždy zobrazeny zkratky na odmlžení skel, cirkulaci vzduchu a automatické nastavení, ta pravá už je ale dynamická a mód zobrazení se mění malými ikonkami uprostřed. Těmi se také mění funkce dvou otočných ovladačů po stranách. Buď se s nimi „šteluje“ hlasitost a ladění nebo teploty dvou předních zón. Přijde mi to jako geniální řešení, neboť se vyhýbá nastrkání všech funkcí do menu hlavního displeje, ale zároveň pomáhá dosáhnout elegantního minimalismu. Jen by bylo fajn, kdyby zmíněné přepínací ikony byly o něco větší.

Pod ovladači našly místo USB A a C konektory s 12 V zásuvkou a ještě o něco níže najdeme pár fyzických tlačítek včetně aktivace řízeného sjezdu z kopce. Nemyslím si, že pro sjetí obrubníku, jakožto pravděpodobně největší terénního dobrodružství většiny majitelů, je něco takového potřeba, ale budiž, máte tu možnost. Mezi vcelku nezajímavou řadící pákou a loketní opěrkou se ještě nachází držáky na nápoje. Jeden je tak na kelímek a druhý i na velkou lahev. Doufejte tedy, že spolujezdec moc nepije, ani kapsy ve dveřích to totiž moc nevylepší.

Jeden z důvodů oblíbenosti SUV je údajná dobrá viditelnost ven a pocit vyššího posezu v autě. Dle slov mé drahé ženy se ale necítila o nic výše než v našem Fordu Focus. Řekl bych, že s tím má co dočinění poměrně vysoká palubní deska a absence výškového ovládání. Z prostorového hlediska je ale vepředu vše bez problémů, ani já jsem si nemohl na nic stěžovat. Snad jen bych možná ocenil měkčené vnější hrany středového tunelu, občas mě trochu tlačil do nohy. Látková sedačka byla OK, není to ani pohodlný ušák, ani mučící stolice. Prostě jsem si do ní sedl a víc nad ní nepřemýšlel, což je vlastně docela pozitivní výsledek.

Vzadu je místa celkem dost, střední postavy se budou mít fajn a děti se budou mít jak králové, především až najdou USB C nabíjecí konektory v bocích předních sedaček. Zadní pasažéři také ocení držáky na nápoje v loketní opěrce a výdechy klimatizace. Jsou sice odkázáni na milost předního osazenstva, ale lepší než drátem do oka. Zavazadlový prostor má ve verzi s benzínovým motorem bez jakékoli elektrické pomoci 591 litrů, naložení na dovču s rodinou se tak bát nemusíte. Pod podlahu je ještě možné schovat pár drobností a potěší také sklápění zadních sedadel pákami po stranách kufru. Je ale třeba dát si pozor na plynové vzpěry kufru, jsou totiž poměrně tuhé. Zavření chce docela hodně síly, manželka se zavíráním občas trochu zápasila.

Parník se vším všudy

Proč parník? Má to své opodstatnění. Nejdříve začněme motorem. Pod kapotou je benzínová 1.6 T-GDi, čti benzín s turbem, který je spřažen se šestistupňovým manuálem. Tato kombinace ze sebe vytlačí 110 kW (150 koní) a 250 N.m. Když podobné hodnoty zkombinujete třeba s Fordem Focus, dynamika je více než slušná. Sportage je ale o dalších cca 100 kg těžší a se vzduchem se musí prát o něco více. Jeho dynamika je tak akorát na klidnou jízdu, která ovšem svědčí charakteru auta. Na dálnici to je už horší, okolo hranice rychlostního limitu už moc sil nemá a další zrychlení je už docela vlažné. Je také otázka, jaká by byla situace se čtyřmi lidmi a jejich kufry na palubě. Při cestování na okreskách či v obcích je ale vše úplně bez problému. Jak je u poměrně malých turbomotorů zvykem, do dvou tisíc otáček Sportage moc „sport“ není. Nad touto hranicí už ale začne turbo foukat a poté už je pro své zaměření vše v pořádku. Ze sandálů vás to nevyzuje, předjíždět se ale rozhodně nemusíte bát.

Jak jsem ale již zmínil, autu vyhovuje klid a pohoda, což jen zvýrazňují pořádně tlusté pneumatiky 215/65 R17. Díky nim je Sportage neuvěřitelně pohodlné auto a jen připomíná, o co s nízkoprofilovými pneumatikami přicházíme. Při jízdě po kočičích hlavách s touto kombinací podvozku a gum se do interiéru téměř vůbec nepřenášejí vibrace, díry v silnicích tak nějak přeletíte, koleje jen lehce ucítíte, zkrátka poskytuje úžasné pohodlí. Každá mince má ovšem dvě strany, ta druhá je v tomto případě znatelná houpavost a „žvejkání“ gum při ostřejších změnách směru. Tomu prvnímu se předejít úplně nedá, druhý problém se dá eliminovat klidnou jízdou. Při prudším zatočení si Sportage nejen sedne do tlumičů, ale ještě se stlačí ty vysoké pneumatiky. Není to nebezpečné, i když losí test bych absolvovat nechtěl. Je to jako tichá pošta s dalším mezičlánkem, výsledek je od prvotního signálu trochu profiltrován.

Už je tedy snad jasné, že byste s touto Kiou měli jezdit v klidu. V takovém případě uvnitř panuje klid a mír, motor si běží někde na pozadí, pohoda jazz. Při akceleraci o sobě dá vědět naprosto nezáživným zvukem, v tomto režimu nechcete trávit mnoho času. Ani převodovka příliš entuziasmu nevyvolává. Její dráhy jsou sice relativně přesné, práce s ní mi ale přišla jako míchání zatuhlého pudinku.

Během testovacího týdne se snažím používat auta tak, jak byly navrženy, takže si třeba nevypínám start stop systém. Se zahřátým motorem je jeho nastartování téměř nepostřehnutelné, opakovaně jsem jej ale neslyšel, protože se při zařazení jedničky prostě nezapnul. To může být na křižovatkách docela otravné. Trochu mimo mi také přišly jízdní módy Eco, Normal a Sport. Přijde mi, že jediné, co mění, je odezva na plynový pedál.

Spotřeba Sportage? Příjemné překvapení!

Na počátku týdne jsem s Kiou zajel svůj test spotřeby. Výsledek? Město s půlkou okresek skončilo na 6,1 l/100 km, před dálnicí to bylo dokonce ještě o dvě desetiny lepší. Na konci se hodnota zastavila na 6,4 l/100 km. To není špatné, ale ani moc dobré. To ale není se spotřebou konec. S manželkou jsme si udělali prodloužený cestovatelský víkend, během kterého jsme najeli 400 km po okreskách a obcích se skvělým výsledkem 5,4 l/100 km. Za celý týden po cca 850 km auto ukazovalo 5,8 l/100 km, což je stále parádní číslo. Pokud by vás zajímaly spotřeby ostatních aut, najdete je zde.

Solidní parťák do pohody

Kdybychom ignorovali vnější vzhled, byla by Kia Sportage docela obyčejné auto. Dělá a má vše, co se od auta tohoto ražení očekává, a přidává pár zajímavých technických řešení navíc, jako například multifunkční středový ovládací panel. K tomuto úspěšnému základu ale ještě přidává nezvyklý vzhled, dodávající dávku šmrncu. Oslavujme auta, která se nebojí jít vlastní cestou a rozbíjejí nudnou šeď konzervatismu.

3 věci, které mi rozhodně chybět nebudou

1. Občasné nenastartování motoru Start stop systémem
2. Absence samočinného chodu zadních oken a nemožnost jejich stáhnutí dálkovým ovladačem
3. Nepříjemné zvuky z přední části při předjíždění kočičích hlav

 

3 věci, které mi už teď chybí

1. Neuvěřitelně pohodlný podvozek
2. Skvělá integrace Android auto do středového displeje
3. Zakomponování obou vnitřních displejů do interiéru