Bohemia ECO Energy Regularity 2023 – zápisník nováčků

Kromě již známých postav z redakce se pod hlavičkou Úsporně.info zúčastnily Bohemia ECO Energy Regularity 2023 i posádky další. Jedna z nich sedlala plug-in hybrid Ford Kuga PHEV, která již prošla testem Honzy Švandrlíka. Tento článek je volné pokračování mého loňského příspěvku – Rally pohledem nováčka. Jejich povídání formou deníčku si můžete přečíst v následujících řádcích, do kterých jsem kvůli autentičnosti zasahoval pouze minimálně.

Úvod

Díky shodě okolností, náhod, nehod, fungování kol osudu atd. se nám (mně a mé drahé polovičce) splnil sen, že se budeme moci účastnit ECO Energy Regularity Bohemia 2023. Tentokrát ale z druhé strany barikády. Poslední 3 ročníky jsme se právě na této Rally, v našem rodném Liberci, účastnili jako součást realizátorského týmu a obsluhovali časomíru, předávali GPS, jízdní výkazy a itineráře.
Abych nás představil, tak článek píšu jako hrdý člen posádky vozu Ford Kuga č. 20 (tímto zdravíme do Fordu v Ořechu). Naše posádka se skládá z řidiče Tomáše Opálky a navigátorky Terezy Benešové. Můžete nás sledovat na našem nově vzniklém profilu na Instagramu: eco_dvojka
Rozhodl jsem se pojmout celý zážitek jako zápisník (chcete-li, deníček). Členění textu bude do jednotlivých dnů a pokusím se vypíchnout to nejdůležitější, co se nám ten den stalo, co se nám podařilo nebo nepodařilo a čím se chceme jenom pochlubit.

Den první

Bylo 3.7.2023 v 10:07 SEČ, když mi naprosto nečekaně v práci začal zvonit telefon (samozřejmě nevhod uprostřed příšerně důležitého rozhovoru v práci) a po delší době se mi ozval Jan Švandrlík s neodmítnutelnou nabídkou (i když, přiznávám, že jsem na chvilku zaváhal), jestli nechceme jet příští víkend Rally Bohemia. Instrukce zněli jasně: „Zavolej Terezce a máte možnosti ANO nebo JO“. Pokyn jsem dodržel a domluvil se svým budoucím navigátorem, že do toho půjdeme, jelikož je to prostě nabídka, kterou jen tak nedostaneš. Honza nám nabídnul vůz Forg Kuga s tím, že se jedná o plug-in hybrid a pokud ho nerozstřelíme a dojedeme do cíle, tak máme jistý pohár v této kategorii (kdo by odmítnul, že?). Tak jsme se domluvili, že příštího dne si pro auto dorazíme do Prahy a Honza posoudí, jestli jsou mé řidičské schopnosti na dostatečné úrovni, abych byl hoden řídit tento vůz.

Den druhý

Po překonání strachu a odporu k MHD a celkově nevoli jet do Prahy jsem si koupil lístek do stanice Praha – Černý most, který jsem ještě ten den měnil za jiný (ale to je zase jiný příběh). Po lehké komunikaci s Honzou (asi 18 hovorů) jsme si domluvili termín a místo setkání, které mělo proběhnout na MHD zastávce I. P. Pavlova. Mezitím jsem se tam sešel s Terkou, která shodou okolností měla naplánovanou jinou schůzku v této metropoli. Nakonec tento sraz proběhl kousek vedle, v MC Donalds u zastávky I. P. Pavlova, protože kdo by čekal v tom vedru, no ne? Během Honzovy pauzy mezi jednotlivými střídáními v tramvaji se nám pokusil vysvětlit taje aplikace Rabbit Rally. Nebudeme si lhát, když vidíte poprvé v životě novou aplikaci, tak rychlokurz za 16 minut rozhodně nemůže stačit k pochopení, navíc bez vyzkoušení v provozu.
Po dalším shledání na výše zmíněné zastávce jsme vyrazili o pár ulic dál, kde stál náš budoucí povoz. Honza mě chtěl trochu pozlobit a chtěl po mně, abych řídil v Praze a hodil ho domů. To jsem odmítl, ale naléhal, tudíž jsme si dali kámen, nůžky, papír uprostřed rušné ulice. Díky Bohu, jsem vyhrál a řídit jsem tam nemusel. Zatím… Následně nás odvezl na odlehlé místo (podezřelý lesík) s tím, že se tady měníme a já převezmu řízení a hodím ho domu. Ke štěstí se mi auto nepodařilo rozbít a po zjištění, kolik takové auto stojí, jsem ještě zpomalil.
Následovala cesta do Liberce, která proběhla bez obtíží, prakticky v odstavném pruhu, abychom autu neublížili. V Liberci jsme nechali auto u baráku a následně delší dobu sbírali odvahu k jeho připojení do el. sítě.

Den třetí

Vozidlo se nehnulo ani o centimetr, stále nenastal vhodný čas k dobíjení brutálního dojezdu, při slušné jízdě, na elektrický pohon – 58 km.

Den čtvrtý

Dopoledne jsme požádali kamaráda, který již umí s aplikací Rabbit, aby nám ji ukázal. Byl tak laskavý, že nás vyvezl, proškolil nás a na konci byl i čas na dotazy, kterého jsme samozřejmě využili.
Odpoledne jsme posbírali dostatek odvahy připojit vozidlo do sítě, neboť v návodu je uvedené, že při použití prodlužovacího kabelu můžu samovolně vzniknout požár. Jelikož k dispozici byl pouze 3 m originální napájecí kabel s nabíječkou, tak jsme to museli risknout. Ke štěstí se v návodu jen jistili, nic neshořelo.

Den pátý, neboli den D

Dopoledne jsme si domluvili focení auta i s posádkou u kamarádky Barči, která nás i s Kugou zvěčnila pod Libereckou výšinou. Při odvozu naší fotografky jsme potřebovali vyzkoušet, co auto ze sebe vytáhne, tak jsme to zkusili… Zhruba po kilometrové rovince a jedné ostřejší zatáčce se jevilo, že moje spolujezdkyně bude spíš fotografka, než Terezka, neboť těžce nesla rychlou (čti klidnou) jízdu a nevypadala, že je připravená (což teda říkala i dost důrazně nahlas) na uzavřený okruh na Sosnové.
Následně jsme vyrazili směr Česká Lípa, kde se startovalo z nám. T. G. Masaryka. Ještě před technickou přejímkou a polepením vozidla jsme se rozhodli vyzkoušet najet kalibrační úsek. Naši soupeři (ale v tento okamžik ještě přátelé) nám radili, že to musíme jet hned několikrát, minimálně na 2 mobily apod. Při prvním projetí nám výsledek vyšel skoro na metr přesně, ale pro jistotu jsme si to zopakovali ještě tak 5x, abychom se ujistili, že to je ok. Chyba lávky, akorát nás to rozhodilo a stejně nám to pokaždé vyšlo jinak. Takže jsme to uzavřeli s tím, že to bude v pohodě, a ještě vyzkoušíme v Rabbitovi sdílení obrazovky, což jsme udělali a také to fungovalo. Měli jsme první pocit vítězství.
Po brífinku a pár řízcích jsme se všichni svorně rozešli k vozidlům a vyrazili na náměstí k ceremoniálnímu startu. Jelikož jsme měli nejvyšší číslo, tak jsme startovali z poslední pozice č. 18., jelikož 2 posádky s vozidly vůbec nedorazily. V ten okamžik jsme zjistili, že po našem pokusu o sdílení obrazovky nám oběma přestal Rabbit fungovat a odometer neukazoval nic, pan moderátor se nám akorát vysmál a my vyrazili směr Sosnová (opět). Situaci jsme vyřešili tak, že teď přibližně víme, kam jet a znovu nainstalujeme aplikaci. To byl ale velký předpoklad, že dojde k vymazání naší hodinové práce s kalibrací. Naštěstí v itíku bylo napsané, že přes kalibrační úsek pojedeme znovu, takže jsme měli ještě naději v nápravu.

Před startem na uzavřeném okruhu jsem nacvakal režim sport a čekal, že mě auto vyzuje z bot. Nejsem největší odborník, ale subjektivně můžu říct, že SUV není nejvhodnější typ vozidla na okruh. Měl jsem pocit, jako bych seděl v ledničce, které se klouže po ledu. Každou zatáčku jsem prakticky bral smykem a prodleva mezi hlukem (motorem) v kabině a reálnou odezvou na požadované zvýšení rychlosti byla šílená (pocitově). V cíli, když zmizel kouř od brzd, mi sdělili, že jsem dosáhl nejlepšího času, ale upřímně se mi to nezdálo pravděpodobné. V hlavě jsem si říkal: „Nováček, co je na trati reálně prvních 10 minut a hned by to všem nandal? Dost nepravděpodobné.“. Nicméně jsme obdrželi pohár za první místo, sklidili ovace a všichni se s námi chtěli fotit (fajn chvilka).
Odteď už jsme se plně soustředili na závod a chtěli dosáhnout nejlepšího výsledku. Naskočili jsme do vozu, snažili se připevnit telefon (stativ na trojnožce upřímně není nejlepší volba, ale nebylo zbytí) a vyrazili jsme. Opět jsme startovali z poslední pozice, už se začalo připozdívat a vzhledem k tomu, že před námi bylo ještě asi 130 km, tak bylo zřejmé, že pojedeme za tmy.
Ano, místy, které vůbec neznáme, s autem, co neznáme, a ještě se přitom snažit osvojit novou superschopnost – navigace a dodržování rychlostního průměru. Uznávám, že průjezd mezi skalami je krásný, ale cesty jsou široké akorát na auto. Uměl bych si to představit spíš za světla a ne, když se snažím dohonit ztrátu a najednou letíte 70 km/h kolmo proti skále, protože nevíte, že tam číhá zatáčka a za ní další.Musím ještě podotknout, že v RS 2 a 3 jsme měli technické potíže, protože trojnožka skutečně nechce držet na palubní desce, když skáčete přes díry, anebo každé 3 vteřiny přetáčíte auto do 180° zatáček. Museli jsme se uchýlit k variantě uchycení držáku na ventilátor, ale to není nejpraktičtější, protože řidič zbytečně ztrácí oční kontakt s vozovkou, když hledá hodnoty na displeji. Nicméně v té tmě to bylo jedno, stejně jsem neměl brýle.
Závěr: Auto jsme nezbořili, všem zvířatům (cca. 4 kočky, 2 srnky, 1 ježek, 1 ropucha) jsme se vyhnuli a kolem čtvrt na půlnoc jsme doplachtili do Liberce na náměstí E. Beneše, kde bylo uzavřené parkoviště (UP). V tento nečas už zbývalo jenom dopravit se domů a stavit se pro kebab, protože kde jinde se chcete najíst uprostřed noci, že. Ještě před spaním jsme zkontrolovali výsledky na internetu a s blaženým pocitem průběžného pořadí č. 8 mohli jít spát.

Výsledky za jednotlivé RS:
RS1: pozice 6, 249 trestných bodů
RS2: pozice 10, 790 trestných bodů
RS3: pozice 7, 976 trestných bodů

Den šestý

Po těch pár hodinách, které by se měly dát nazvat spánkem, jsme museli vstát a vyrazit na trať. Věřili jsem si, že to přece nemůžeme pokazit, už jsme měli i naši trojnožku pevněji ukotvenou (visačkou na provázku přivázanou o držák mobilu ve ventilátoru). Museli jsme na tom být přece lépe než předešlý den. Chybná teze, jak se za pár chvil ukázalo.
Není to na co svést, opravdu se nám podařilo špatně odbočit. Bohužel, osudová chyba. Problém je, že to člověk zjistí až po čase, takže do té doby jenom doufá, že jede dobře. V tento okamžik to nebyl náš případ. Po přibližně jednom kilometru jsme na dalším bodě v itineráři zjistili, že jsme opravdu špatně odbočili, museli jsme se tedy vrátit k místu, kde jsme to pokazili. Měli jsme v ten okamžik ztrátu přes 3 min k ideálnímu času. Rozhodl jsem se ztrátu dohnat a u včelích úlů (neboli paneláků, ale Pantáta_Výčepní to přejmenoval podle piktogramu v itíku) jsme se neztratili. Problém nastal, když jsme dohnali posádky před námi a co si budeme, 2 SUV se vedle sebe na polňacce nevlezou, tudíž jsme dokončili RS4 se ztrátou 2 min k ideálnímu času.
Bohužel, stane se, mohlo to přijít i dřív, anebo se zopakovat později. Se zármutkem v srdci jsme se s tím museli smířit a soustředit se na další výkony v dopolední sekci. Ty jsme zvládli v našich očích velmi dobře, ale ta pachuť tam bohužel přetrvala. Po návratu do LBC jsme šli do našeho doupěte a polední pauzu při nabíjení v UP jsme strávili skládáním prádla a sledováním TV s romantickým programem.

Výsledky za jednotlivé RS:
RS4: pozice 17, 3600 trestných bodů
RS5: pozice 9, 345 trestných bodů
RS6: pozice 8, 67 trestných bodů

Odpolední sekce byla složena opět ze tří RS s tím, že první byla na rozehřátí nás i vozidla a další dvě byly na uzavřených úsecích velké Rally Bohemia. První RS jsme zvládli a skončili u hřbitova, ke štěstí ne na něm. Po přejezdu na další RS a vyslechnutí pár poznámek o tom, že naše auta nejsou hodna jízdy na soutěžích a vlastně nemají ani právo na existenci, jsme zostra vyrazili na uzavřenou trať. Po chvilce jsem si říkal, že organizátoři kolem trati by asi nestáli na cestě, kde máme jet, takže trochu pomáhali v orientaci na trati. Protože co si budeme, když dodržujete brutální rychlostní průměr 66,6 km/h, tak svět kolem vás jsou jenom rozmazané šmouhy.
Nicméně jednou jsme otestovali pozornost organizátorů, když jsme touto závratnou rychlostí vyrazili proti chlápkům na sedátkách pod slunečníkem. Své ležení měli umístěné přímo na cestě a celkem se podivovali, až skoro vstali, že najednou proti nim pár metrů zastavilo auto, které mělo jet přesně na druhou stranu. Ztrátu 10 vteřin jsme vymazali během pár okamžiků a valili to dál. Doslova jsme skoro váleli sudy z kopce, některé cestičky opravdu nebyli připravené na náš koráb.

Poslední RS jsme zvládli s přehledem po nově nabytých zkušenostech ohledně toho, kde stojí organizátoři. Důkladně jsme si v itineráři prošli všechny záludnosti a vyrazili směr Hodkovice. V Hodkovicích to znám, takže popisek „letos se kašna neobjíždí“ byla naprosto průkazná a byl jsem si jistý, že tam nebude problém. Šipka jasně ukazovala 90° levotočivou zatáčku. Realita byla taková, že jsme přiletěli na náměstí, zahnuli a najednou byly proti nám stromy. Během pikosekundy jsem vyhodnotil, že projíždět mezi stromy asi není cíl a všiml jsem si, že tu zatáčku musíme dovytočit kolem kuželu o 180°. Pak jsme už jen letěli dál a doháněli tu „pikosekundu“.
S odpolední sekcí jsme byli spokojení, byly by to krásné výhledy, kdybychom měli čas se třeba i dívat z okna při jízdě. Po návratu na náměstí v Liberci jsme si domluvili týmovou večeři ve zdejším Radničním sklípku. Jelikož jsme sebou měli mistra na čepování piva, tak jsme všichni obdrželi základní informace o tom, jaké se dělají chyby při čepování a co se stane, když máte špatně umytý půllitr (díky Míro). Před 23 hodinou jsme to rozpustili, abychom si odpočinuli na poslední etapu. V průběžném celkovém hodnocení jsme se propadli na 11. pozici, a to se pak opravdu špatně usíná.

Výsledky za jednotlivé RS:
RS7: pozice 10, 381 trestných bodů
RS8: pozice 9, 668 trestných bodů
RS9: pozice 7, 632 trestných bodů

Den sedmý

V neděli ráno byla již znatelná únava a k tomu i další smutná zpráva. Bohužel na Sosnové proběhlo špatné měření času a my se propadli z 1. na 6. místo. Takže jsme do centra museli v mé oblíbené plátěné tašce s nápisem „Small acts change the world“ odnést poháry, na které se Ford už těšil. Nicméně na start jsme přišli plni entuziasmu, že dnešek bude lepší a podle bodů bychom pravděpodobně neměli klesnout, a při troše štěstí, a nepřejetí žádné odbočky, se můžeme možná i posunout výše.
V neděli jsme vyrazili na první RS přes Ještěd. Vzhledem k tomu, že tam vede jediná cesta, tak bylo nutné jenom hlídat průměry a cyklisty. Druhou RS se nám dařilo velmi dobře. Až na jeden moment, kdy se nám z nepřehledné zatáčky přímo před kapotou objevil cyklista v plné rychlosti a v protisměru. Musel jsem strhnout volant a on řídítka, aby s námi zbytek RS nemusel dojet jako maskot, nebo nálepka.
Další zajímavý moment, byl, když nás dohnala jiná posádka, která nás evidentně potřebovala předjet (přišel jsem na to tak, že nás dohnali rychlostí světla, a ještě nás jako bonus problíkali), tak jsem je slušně pustil před sebe, protože vím, jaké to je se pak jenom za někým táhnout a nemoci s tím nic udělat. Jenže, přibližně za kilometr ta samá posádka stála u krajnice a hádali jsme, že čas přepálili a tudíž teď čekají, až je dožene on.

My jsme se celkem obstojně snažili držet ideální čas (alespoň pocitově – i podle Rabbita, ale nikdy nevíte, kde bude měřící bod) a pak najednou při předposlední změně průměrné rychlosti nám skočilo do appky, že jsme v mínusu přes 3 minuty. Vůbec jsme nechápali, co se děje a vzhledem k tomu, že do cíle chybělo asi 500 m, tak jsme rychlost pouze odhadovali, jelikož nebylo zřejmé, kde je skutečný problém.
Po průjezdu cílem jsme narazili na další posádku, která nám vysvětlila, že toto může nastat, když se ztratí GPS signál. Z vyprávění jsme to znali spíš jako městskou legendu a vzhledem k tomu, že jsme to nezažili, tak má člověk pocit, že se mu to nemůže stát. Byli jsme skleslí, neboť bylo patrné, že tam alespoň jeden měřící bod musí být a my ho nebudeme mít dobře projetý, což dost zamrzí, když vám chybí do cíle takhle málo. A ano posléze jsme zjistili, že se jednalo o 2 body a na obou zbytečná ztráta přes 130b, s tím už pak člověk nic nezmůže.
Poslední RS jsme byli naprosto přesvědčení, že už jsme museli zažít snad všechny problémy, které posádka může zažít – padání telefonu, nefunkčnost GPS, ztracení se vlastní chybou, nevnímání pokynů navigátora, apod. Poslední RS byla výživná a měla přes 50 km, v podstatě každý metr v RS může značit potenciální problém a chybu posádky. Doufali jsme, že se nám to nestane. A upřímně na tuto RS jsme nejpyšnější, podařilo se nám jí zajet na 2. místě, hned za vítězi celého ročníku!

Výsledky za jednotlivé RS:
RS10: pozice 4, 140 trestných bodů
RS11: pozice 8, 604 trestných bodů
RS12: pozice 2, 548 trestných bodů

 

Celkové naše výsledky:

1. místo v kategorii hybridů
6. místo na okruhu v Sosnové
6. místo v počtu trefených nul (celkově 15 nul); poznámka: nula = přesné projetí měřeného úseku
9. místo v celkovém pořadí
Žádné trestné body kvůli pozdnímu příjezdu nebo za rychlost.

Naše hodnocení vozidla Ford Kuga PHEV

Jednoznačně musíme vypíchnout komfort sedadel, při závodech byly naprosto super, v zatáčkách nás hezky podržely. Osobně cením jednoduchost palubní desky a head-up displej, je to výborný pomocník pro bezpečnější jízdu. Další užitečnou funkcí je ukazatel maximální povolené rychlosti, opět skvělý lifehack při soutěži, abychom nepřekračovali povolenou rychlost v obcích.
Dojezd se pohybuje při maximálním dobití okolo 58 km s tím, že samozřejmě záleží na stylu jízdy. Naprosto geniální funkce je regenerativní brždění, které dobíjí baterii a následně energii distribuuje zpět do výkonu. Podle mých výpočtů jsme kolem 70 % vzdálenosti ujeli pouze na elektřinu, a to především díky dobíjení za jízdy. Během soutěže jsme nabíjeli 3x a celkově ujeli na elektřinu přes 430 km. Během soutěže jsme celkově najezdili přes 600 km. Průměrnou spotřebu benzínu jsme měli kolem 4,6 l s tím, že náš cíl nebylo držet nejnižší spotřebu, ale nepřesnější čas, což mnohdy obnášelo plný plyn a následovalo prudké brždění.
Naše zážitky s Ford Kuga navždy zůstanou v paměti. Bylo to krásné, prostorné vozidlo, které bez problémů odveze všechny členy domácnosti k Jadranu a zpět, aniž by se někdo cítil nekomfortně. Kuga je velmi výkonná a prostorná, ale není to auto určené na závodní okruh, nicméně jako křižník dálnic je to perfektní vůz.

Závěrem bych chtěl poděkovat za skvělou spolupráci se svojí navigátorkou Terezkou, následně Honzovi za zprostředkování této příležitosti a Fordu za půjčení vozidla a projevenou důvěru. Také celé komunitě za přijetí do svých řad, vážíme si toho!

Za posádku Ford Kuga
Tomáš a Tereza
IG: eco_dvojka

Závěr

Doufám, že se vám vyprávění od Tomáše Opálky líbilo. Předvedli fantastický výkon a jsme moc rádi, že je účast na závodu bavila.