Honda Civic e:HEV 135 kW: Elektrizující samuraj

Honda Civic je aktuálně ve své již 11. generaci, razící dospělejší přístup. Do vínku dostal také zajímavé hybridní řešení, slibující dobrou spotřebu. Dostojí těmto slibům?

Uhlazená elegance

Nedávné generace Hondy Civic se vydaly řekněme svérázným designovým směrem, který rozhodně nemusel být každému při chuti. Ta současná 11. se vrací k umírněnému vzhledu a osobně můžu říct, že jí to nesmírně prospělo. Ze začátku mi nová Honda připadala trochu usedlá, až nudná, postupem času mi ale neskutečně přirostla k srdci. Především v kombinaci bílé perleťové barvy a černých doplňků působí až luxusně, opravdu má šmrnc.  S přibývajícími dny jsem začal oceňovat její eleganci, ke které velkým dílem přispívá splývavá záď, skvěle zakončená decentním ducktail spoilerem.

Těší mě ustoupení designérů od falešných výdechů a podobných „umělotin“, dokonce ani falešný výfuk vzadu nenajdete. Je tam sice rádoby difuzor, v černém nárazníku ale stejně úplně zaniká. Vzhledem ke spíše klasickému vzhledu mě ani nepohoršují halogenové blinkry vzadu, zato přední světla v sobě skrývají široké LED pásky. Kromě nich se tam také v nejvyšší výbavě schovávají adaptivní matrix světla, které jsou sice z těch horších, ale stále to je lepší než fixní světlomety.

Ve jménu ergonomie

Honda Civic má opravdu zvláštní kombinaci moderního a řekněme old school přístupu k navrhování interiéru. Na jednu stranu zde je třeba nezvyklý volič směru jízdy, na stranu druhou jsou zde velká tlačítka a kroutítka na důležité funkce, nebo třeba módní jednolité řešení výdechů klimatizace oproti pouze USB-A konektorům a 12 V zásuvek. Co se ale těžko pozná z videa či fotky je pocit ze sezení uvnitř, z používání auta, ten je totiž opravdu jiný oproti blízké konkurenci. Těžko se to popisuje, ale pokusím se. Začneme třeba s dnes trochu opomíjeným aspektem pasivní bezpečnosti, kterým je výhled ven. Vepředu jsou A sloupky tenké jak neuvařené špagety a mezi nimi je obří, rovné čelní sklo. Společně s lehce klesající kapotou a kolmou přídí máte výborný přehled o dění před vámi. Jestli někdo tvrdí, že má z SUV dobrý výhled, posaďte ho do Civicu. Další věc jsou skvěle navážené ovládací prvky, kladoucí přesně ten správný odpor, vyvolávající velmi solidní pocit. Materiálově je všechno víceméně dobré, interiér balancuje na fajnové hranici mezi minimalismem a praktičností a ještě u toho vypadá pěkně.

Volant skvěle padne do ruky a je na něm vše, co byste od moderního auta očekávali. Kolečky na obou paprscích ovládáte řidičův displej, patřící k lepšímu průměru. Nabízí zobrazení rychlosti a využití výkonu buď v klasickém kulatém tvaru, nebo ve sloupcích na krajích, takže si každý vybere to své. Mně osobně jen trochu zamrzela nemožnost zobrazení otáček motoru, ty bych rád sledoval pro plné porozumění hybridního systému. Největší slabina je ale bezesporu středová obrazovka. Její nulové zakomponování do zbytku přístrojovky bych ještě přisuzoval osobnímu vkusu, ale grafika jak z Windows 98 už je hodně mimo. I samotné krycí sklo mi přišlo, jako by z něj někdo zapomněl z výroby sundat krycí fólii. Naštěstí můžete zapojit mobil a fungovat přes něj, takže dealbreaker to není.

Situaci také zlepšuje fakt, že klimatizace je řízena ze separátního panelu. Teploty a rychlost ventilátoru je možné ovládat úžasnými otočnými ovladači. Při otáčení krásně cvakají, každá změna teploty mi připadala jak otevírání drahého sejfu. Na druhou stranu je dobře, že fungují tak skvěle, neboť automatický režim klimatizace je silně poddimenzovaný. Ventilátor by chtěl jet většinu času na minimální intenzitu, což především v horkých letních dnech je ne úplně příjemné. Civic ale opět kontruje otevíratelnou střechou, takže si kdykoli můžete dopřát příjemného vánku.

Za zmínku také stojí tlačítka na volbu směru jízdy. Každé vypadá jinak a zpátečka dokonce ani tlačítko není. Výrobci se předhání ve vymýšlení bizarních voličů převodovky a Honda nechce být zřejmě pozadu. Zaujala mě také středová konzole s pruhovaným plastem, obzvláštňující jinak nudnou plochu. Najdete tam také obří držáky na lahve, do kterých můžete dát snad i malý sud, takže pitný režim na dlouhé cesty není nejmenší problém.

Ve výbavě Advance na vás také čekají kožené sedačky, nabízející ideální kombinaci pohodlí a podpory. Já jsem se svými 197 cm seděl co nejníže a hodně vzadu a i tak jsem měl místo na hlavu jen tak tak. Skleněná střecha trochu prostoru ukrajuje, ale nebylo mi to nepříjemné. Sedačka šla dát dolů opravdu hodně, takže jsem byl v autě pěkně zapadlý. Jo to je něco, co mi módní SUV úplně nedopřejí. Prostorově je to tedy vepředu bez problémů, co ale vzadu? Tam už místo zase ubírá klesající střecha a baterie pod sedačkami, takže přepravník dlouhánů Honda Civic nebude. Pro standardní velikosti to bude víceméně přijatelné, pokud by ale pro vás byl prostor vzadu priorita, dal bych si na to pozor. Kufr s velkorysým vstupním otvorem nabídne 404 litrů. Zvětšit jej můžete sklopením zadních sedaček, průvlak na lyže bohužel ale nemá a pod podlahu také nic nedáte.

Překvapivě příjemný

Honda Civic e:HEV to nejzajímavější skrývá pod povrchem. Jedná se totiž o full hybrid, nelze jej tedy dobíjet, a svůj benzínový, atmosférický, Atkinsonův dvoulitr používá většinou jako generátor elektřiny. Může pracovat ve třech režimech, které si auto volí samo. Pár stovek metrů může jet na elektřinu, přičemž energii čerpá z malinké, 1,05 kWh baterie. Ta se může dobíjet buď rekuperačním brzděním, při kterém generuje elektřinu hnací elektromotor, nebo benzínovým motorem skrze další elektromotor, fungující jako dynamo. V hybridním režimu jsou kombinovány všechny zmíněné pohyby elektřiny, přičemž auto žene elektromotor. Třetí možnost, aktivní ve vyšších rychlostech, je přímé spojení motoru a kol skrze spojku. Nejvíce ze sebe tento koktejl vytlačí 135 kW (184 k) a 315 N.m. Možná si můžete říct, že jsem zapomněl zmínit převodovku, ale nezapomněl, žádná tu zde totiž není.

Zní to komplikovaně? Jízda s hybridním Civicem je ale docela jednoduchá. Reakcemi na plyn se od jiných hybridů příliš neliší, jen výsledku dosahuje trochu jinak. Po prvotním šťouchanci od elektromotoru následuje druhý, když začne benzínový dvoulitr generovat dostatek elektřiny. Pokud je akcelerace delší než pár sekund, auto nasimuluje přeřazení, tj. trochu poklesnou otáčky, a snaží se tak omezit vysavačový efekt monotónního zvukového doprovodu, známý třeba z CVT převodovek. Výsledné chování mi vůbec nevadilo, i když musel bych si chvíli zvykat na občasné vytočení motoru při klidové jízdě, když se snaží došťouchat baterku. Jelikož spalovací motor nemá své hlasivky tlumené turbodmychadlem, je při vyšším zatížení trochu slyšet, na druhou mi byl jeho zvuk docela sympatický. Tvoří ale výrazný kontrast k tiché jízdě v situacích, kdy je umlčen. Při ustálené rychlosti se ovšem také pěkně utiší a dělá, že tam vůbec není.

Naladění pohonného systému navádí spíše k uvolněné jízdě, svižnějšímu tempu se ale nijak nebrání. Pokud ovšem nebudete cíleně zkracovat dojezdový čas, motorová kombinace vás k tomu vybízet nebude. Máte sice sportovní i individuální jízdní režimy a i pádla pod volantem najdete, ty ale místo potenciálně zábavného simulování převodovky slouží k přepínání intenzity rekuperace. Ta má pro mě nepochopitelnou logiku zapomínání nastavené brzdné úrovně po pár desítkách metrů, pokud zrovna aktivně nebrzdí. Alespoň že jsou pádla hezky zpracovaná. Jinak je rekuperace implementovaná do brzdného pedálu a její progres můžete sledovat na řidičově displeji. S ní také souvisí ještě jeden aspekt, který přinejmenším zamrzí. Není možné Civic donutit jet na elektřinu, což není na prd z ekologických důvodů, ale kvůli maximalizace vybití akumulátoru před delším sjezdem. Za týden se mi několikrát stalo, že jsem musel hoblovat třecí brzdy na místech, kde by se dala krásně získávat elektřina zpět.

To bychom měli pohonnou jednotku, co podvozek? Navzdory 18′ kolům je jízda překvapivě pohodlná, rozhodně se Hondě podařilo dosáhnout lepšího kompromisu mezi vzhledem, pohodlím a ovladatelností než třeba u Fordu Focus se stejně velkými koly. Překvapivě dobře od kabiny izoluje rozbombardované silnice, hodně mi to připomínalo chování konkurentů z Francie. Oproti nim ale nabídce excelentní ovladatelnost, kterou dokáže nabídnout jen dobře postavený hatchback. Náklony mu jsou vcelku cizí a rychlejší jízdě se rozhodně nebrání, jak již ale bylo řečeno, motor(y) od toho spíše odrazují. Pokud chcete jet na pohodu, Honda Civic se příjemně zklidní a až ve vyšších rychlostech se začnou ozývat pneumatiky a obtékající vzduch.

Hybridní kouzla

Největší pozitivum na hybridním systému je bezesporu spotřeba. Na mém okruhu spotřeby opravdu zářil, po městské i okreskové části ukazoval Civic 3,9 l/100 km! Na konci hodnota poskočila na 4,8 l/100 km, neboť na dálnici už hybridní systém tolik čarovat neumí, ale i tak smekám. Výsledek můžu porovnat se dvěma Fordy Focus. S mým dieselovým automatem, který si řekl o 5,4 l/100 km, a benzínovým, manuálním kombíkem s ještě vyššími 6,5 l/100 km. Po celém týdnu, kdy jsem s manželkou jel na krátkou dovolenou po západním lázeňském trojúhelníku a ještě vyrazili do Jizerských hor, Honda prezentovala jen 4,8 l/100 km. Zkrátka tedy pokud je vám milé neplatit mnoho peněz za benzín, tady jste správně.

Něco na něm opravdu bude

Honda Civic e:HEV začíná na 820 tisících, testovaný model byl v téměř plné výbavě za 960. Je to hodně? Nemyslím si, to je v dnešní době už bohužel  normální. Původně jsem chtěl Civica vyzkoušet kvůli jeho hybridnímu systému, ale především mě na tomto Japonci okouzlil důraz, který je u něj kladen na uživatelskou interakci s autem. To není něco, co můžete dobře odpozorovat z videa, musíte si to zkusit. Mimo to by byl Civic jen takový průměrný hatch – kupé se zajímavým pohonem. Pokud hledáte auto v jeho segmentu, běžte si ho vyzkoušet a řeknete sami.

3 věci, které mi rozhodně chybět nebudou

1. Archaický středový displej
2. Logika pádel rekuperace
3. Nemožnost vynucení elektrické jízdy

3 věci, které mi už teď chybí

1. Kombinace černých doplňků a bílé perleťové barvy
2. Solidní pocit z ovládacích prvků
3. Kombinace komfortu a ovladatelnosti